KONĚ NÁM: 3. DÍL - MNOHO RŮZNÝCH POHLEDŮ

12.02.2021

Povím vám příběh jednoho mladého parkurového koně, jehož minulé zážitky nikdo z nás nezná. Svým, zatím nedlouhým životem, si nesl hromadu traumat. Mým úkolem bylo je najít a pomoci mu s návratem k důvěře v lidi. Těšte se na příběh plný nečekaných reakcí a zvratů, příběh plný emocí a touhy po vzájemném pochopení, které nebylo vždy tak snadné nalézt! 

"Často, když si myslíme, že již naprosto známe chování a myšlení druhého, přijde něco, co nám ukáže, že tomu tak není..." KS

Velmi často, když jsem ucítila takový ten hřejivý pocit, že do sebe vše krásně zapadá, tak mi Jeník, čtyřletý holandský teplokrevník, připomněl, tuto velkou pravdu, která může hodně bolet.
Tento nádherný bělouš dělal většinou vše opačně, než jsem očekávala.

Zavolali si mě do jedné velké sportovní a prodejní stáje za koněm, ke kterému se mohli jen stěží přiblížit. Dala jsem se do práce. Po dvou hodinách plných trpělivosti, jsem byla schopna Jeníka pohladit na jedné straně krku a na čele. Byl to úspěch, a tak slovo dalo slovo a o týden později jsme ho odváželi k nám na statek, neboť bylo zřejmé, že jeho obsednutí nebude nijak rychlý proces. V té době však ještě nikdo z nás netušil, že se u nás Jeník zdrží více než šest měsíců plných hledání důvěry a pochopení.

Symbolicky rozdělím Jeníkův příběh na šest částí, které budou znázorňovat proces, kterým procházel na svojí cestě ke spolupráci s člověkem.

1.
"Někdy je dobré pro druhého pouze být. Kým se pro něj staneme, ukáže teprve čas." KS

Jeníkův postoj k lidem byl plný bázně a obav z toho, co nastane. Chodila jsem za ním do stáje každou volnou chvilku. Z počátku neexistovalo, že bych se k němu přiblížila. Jediné, co akceptoval, byla má pouhá přítomnost nejprve přes box, později i uvnitř. Já tam jen sedávala a pozorovala, jak se s uplývajícím časem mění jeho vyděšený výraz na klidný.
Pokroky přicházely velice pomalu. V případě, že jsem se pro posun rozhodla moc brzo, vracel se hned ke svému původnímu chování. Z počátku jsem vůbec netušila, kde je ta hranice, kdy už můžeme postoupit. Později jsem si uvědomila, že veškeré první kroky musím nechávat na něm. Musela jsem se zbavit pocitu, že když nebudu nic dělat, nikam se neposuneme. Bylo třeba vše stavět tak, aby Jeník necítil z mého chování jakékoli příkoří vůči sobě. Když mluvím o příkoří, nemyslím tím nějaký velký fyzický nebo psychický nátlak z mojí strany. Největším příkořím, které pociťoval, byla byť sebemenší psychická nepohoda, které si člověk nevšímal - neboť byla velmi těžko rozpoznatelná. On si s tím pak neuměl poradit.

Pro každého koně je hranice toho, kdy jim přestává být příjemně, naprosto jinde. To, co jeden kůň bere jako samozřejmost, jiného koně může dovést ke strachu nebo naopak k agresivnímu chování (v koňském pojetí pojmu), přestože budou stejného plemene a výchovy. Pak je na nás lidech, jak se naučíme koním rozumět. Mnohdy nejde o to, zda a kolik síly a tlaku potřebujeme k tomu, aby kůň dělal to, co žádáme, ale o to, zda rozumí našim požadavkům.

Vraťme se zpět k Jeníkovi. Den za dnem mi vysvětloval, že on to prostě všechno vidí úplně jinak a pokud tomu neporozumím, nebude o žádné spolupráci řeč.
Hned v začátcích jsem našla jeden spolehlivý ukazatel, že danou situaci přijal. Byl v ten moment schopen žrát seno ze země. Stalo se to signálem, kterým mi Jeník říkal: "Jsem připraven jít dál."
Ten kůň mi byl neustále bližší a bližší. Ráda jsem s ním trávila čas, neboť každá minuta a každý pohled byl debatou o lepším porozumění.
Uplynul měsíc, než jsem opravdu ucítila z běloušova chování, že se můžeme začít učit novým věcem, že je připraven růst.

2.
"Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den. Naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu na celý život." ČÍNSKÉ PŘÍSLOVÍ
 

Pro Jeníka nastal čas přijímání nových věcí, situací a požadavků, které se musel naučit přijímat. Snažil se, ale ve většině momentů z něj čišela nervozita. Už to nebyl strach, tak jako dříve, avšak kdybych jeho pocity napětí ignorovala se slovy "je to nové, on si zvykne", hodně rychle bychom byli zase zpět na začátku.

Běžně, když si s koněm vytvoříte dobrý vztah, je nejlepší cestou nedělat z problémů ještě větší bubáky, ale spíše koni nové věci předkládat jako samozřejmost. Prostě přicházejí a kůň je přijímá, neboť věří, že vy víte, co děláte. Stejně, jako jsem psala v minulém díle v příběhu dostihové klisny.

Jeník byl jiný. Ač věřil mně, vůbec nevěřil sobě. Když přišla stresová situace, snažil se být v klidu, ale nedokázal to, prostě nedokázal najít oporu někde uvnitř sebe. Bylo teď na mě, abych mu našla něco, co mu bude pomocnou berličkou v celém dalším procesu výcviku. Musela jsem najít něco, co lze použít kdykoli ať ze země či ze sedla, a k čemu se může koneckonců uchýlit i on sám, když začne být nervózní. Potřebovali jsme něco, co mu kdykoli kdokoli poskytne jako slova "neboj, teď je vše v pořádku".
Nakonec si to našel sám Jeník. V jedné situaci, kdy si nevěřil (myslím, že to bylo, když jsem chtěla, aby šlápnul na plachtu) a já mu systematicky vysvětlovala, že utéct od toho není dobré řešení, využil jako východisko ohnutí hlavy směrem ke mně. Ono slavné laterární ohnutí. Práci jsme skončili, a když jsme tam šli další den, Jeník plachtu překonal bez problémů. Dlouhou dobu mu trvalo, než se naučil správně a bez protestů ustupovat tlaku, než přistoupil na všechny úkoly a požadavky, které jsem mu předkládala. Ale po celou dobu jsme oba věděli, že kdykoli pocítí stres, nervozitu nebo strach, tak mu ohnutí dodá ten krásný pocit jistoty.
Musím říct, že Jeník tu možnost z počátku využíval velmi často, nikdy však ničeho nezneužil.

3.
 "Jak si kdo ustele, tak si lehne." 

Jak jistě tušíte, stál před námi jeden velký a nesmírně křehký úkol. Přijmutí sedla a jezdce.

Od začátku práce s Jeníkem jsem cítila jisté napětí z toho momentu, kdy začneme obsedat. Tento pocit se ve mně stupňoval spolu s tím, když jsem sledovala, jak málo stačí, aby se cítil špatně. Měla jsem na paměti jednu podstatnou věc - riziko, které přichází s tím, když někde vznikne problém. Tím rizikem myslím jak možnost úrazu koně i jezdce, tak ztrátu důvěry.
Nestalo se nic! Od prvního momentu sedlání, nasedání, prvních krůčků, cvalu a skákání nevznikl jediný moment, kdy by byl Jeník nervózní nebo napnutý. Jednou jedinkrát z něj spadla slečna, co mi ho pomáhala jezdit, když si při cvalu na louce vyhodil - byl tenkrát nadšený z pohybu. Práce ho nesmírně bavila a byl připraven na vše. Když se přece jen stalo, že si někdy nevěřil, stačilo mírné ohnutí nebo přistavení k tomu, aby se uvolnil a byl spokojený. Vše, co jsem do něj investovala, se mi vrátilo i s úroky. Jeník byl připravený jít domů a zahájit tak svoji, v budoucnu jistě výraznou, kariéru parkurového koně. Měli jsme před sebou ještě jeden společný týden a já si ho chtěla náležitě užít.

4.
"Očekávání často přináší zklamání a nepochopení. Chceme-li být v souladu, musíme dbát pouze na to, co se odehrává právě teď."  KS

Byl krásný vlahý podvečer a já šla s Jeníkem naposledy popracovat na jízdárnu. Vše skvěle fungovalo a mě bylo líto, že se s ním musím rozloučit. Byl začátek hodiny a dělali jsme lehkou klusovou práci. Když jsem projížděla roh, z ničeho nic se ocitl ve vzduchu, zběsile vyhazoval, točil se a prchal. Já nehezky spadla, avšak více než má křížová kost, kterou jsem si naštípla, mne bolel pohled na nešťastného koně, co stál opodál. Druhý den jsme zjistili, že měl zánět v horní dásni kvůli čerstvě se prořezávajícímu zoubku. Při tomto incidentu nebylo viníka, ale všichni jsme nesli velké následky, které bylo těžké překonat.
Odjezd byl zrušen, a my začínali skoro od začátku. Neztratil důvěru vůči člověku na zemi, avšak opětovné přijmutí sedla a jezdce bylo v nedohlednu. Museli jsme v podstatě vše udělat úplně od začátku znovu, s jedním podstatným rozdílem - pro tentokrát to trvalo mnohem déle. Vše, co bylo dříve stoprocentní najednou bylo pryč. Sedlo, tlak obřišníku, ležící jezdec, vše Jeníka přivádělo k šílenství. Postupovali jsme nesmírně pomalu. Přes všechny problémy jsme nakonec došli i k ježdění, ale nebylo to to, co dříve. Z Jeníka se stal naprosto nevyzpytatelný kůň i přes veškeré snažení a kvalitu práce měl na kontě více než 15 pádů jezdce. Jeden den vše fungovalo, další nenechal jezdce ani dosednout do sedla.

Pro mě byly na této situaci nejtěžší dvě věci:
První byla, že jsem Jeníka nedokázala vůbec číst. Nikdy nešlo dopředu poznat, zda něco udělá, nebo bude spolupracovat. Nebyla žádná indicie, která by pomohla najít cestu k nápravě. Nebylo nic, čeho jsem se mohla chytnout a nějak mu pomoci.
Druhou věcí byl fakt, že Jeník měl pocity podobné. Nic z toho, čeho se dopouštěl, nedělal ze zlé vůle nebo odporu k tomu, co se po něm chtělo. Nechápal, proč si nerozumíme. Po měsíci, kdy se nic nezměnilo, jsem přestávala věřit.

4.
"Když člověk již stokrát spadne při zdolávání jedné skály, možná by si měl uvědomit, že tu skálu lze obejít." KS 

Z posledních sil jsem překonávala další a další kolize, když jsem si řekla dost. Buďto celý tento proces skončíme, a Jeník bude dalším z těch odepsaných koní, nebo se musí stát zázrak. Když jsem se další den probudila, běžela mi v hlavě jedna myšlenka. Podaří-li se nám na něj sednout, vezmeme ho někam ven, na procházku a půjdeme v klidu, dlouho, aby pochopil, že se opravdu nic neděje. Nebyl moc důvod, proč by zrovna dnes neměl vzniknout nějaký problém, natož venku, ale byla to poslední šance. Vyrazili jsme a Jeník ten den přijímal vše s nadšením. V půlce cesty začal dokonce poklusávat, a tak jsme ho nechali, a on si spokojeně začal užívat pohybu. Byl zpět. Sledovat tu radost co z něj sálala, tu snahu a chuť dělat vše v pohodě a správně, bylo něco úžasného.

Na další vyjížďce jsme již cválali. Uplynuly dva týdny každodenní práce v terénu bez jakéhokoli problému. Stále bylo však třeba dořešit práci na jízdárně. Rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a začali jsme jízdárnu využívat jako místo pro vykrokování po vyjížďce. Postupně jsme zvyšovali dobu a práci na jízdárně a snižovali tu v terénu. Nenastal žádný vzdor, žádná nespokojenost. Práce na jízdárně začala Jeníka zase bavit, skákal jako pravý srdcař a byl opět klidný a spokojený.

6.
"Naděje umírá poslední." 

Myslím si, že největší lekci, kterou jsme si oba za ten společný půlrok odnesli, je tato:
I přesto, že jsme se dlouhou dobu nemohli pochopit, že jsme se na věci často dívali každý z jiného úhlu a každý trochu po svém a přesto, že nám mnohdy přišlo, že jdeme proti sobě, ta společná cesta přece jen existovala a my ji našli! Ani jeden z nás neztratil naději.

Když Jeník odjel do svého nového působiště, dostala ho na práci jedna mladá úžasná slečna, která se snažila navázat na vše, čím jsme si prošli. Podařilo se jí to. Dnes Jeník brázdí mezinárodní kolbiště nejen s ní, a já věřím, že jednoho dne zazáří, neboť vím, kolik síly a odvahy v sobě má!

 "Na tohoto koně nikdy nezapomenu. Byl to bělouš, říkala jsem mu Jeník a velice těžko se mi s ním loučilo. Vždy jsem se snažila držet si od koní, co ke mně chodí na výcvik, emoční odstup. U něj jsem nemohla. Jestliže jsem chtěla, aby se mi otevřel, musela jsem se stejně tak otevřít já jemu. On nebyl práce. Byl to krásný a nezapomenutelný úsek života. Díky..." 

Vaše Káťa S.