KONĚ NÁM: 1.DÍL - JÁ A MÉ VYKROČENÍ

Abychom spolu mohli několik dalších měsíců být a zamýšlet se nad "správnými a špatnými" směry, cítím potřebu začít nejprve sama u sebe a mé cesty k chápání koní a jejich duší... a to zdaleka ještě nejsem u konce mých kroků. 

"Ty životní i ty malé problémy, jsou myšlenkami našich vnitřních JÁ, které velmi často potlačují srdce i zdravý rozum do pozadí... " KS

Bylo léto roku 1995 a já jako spousta malých holčiček snila o krásných a bujných koních, o tom, jak bych si s nimi přála být.

Až do prázdnin tohoto roku, když jsem díky ruce osudu dostala možnost jet na dětský koňský tábor, jsem se s koňmi setkávala pouze sporadicky. Pak však přišel onen den a já stanula před stájí malého rodinného areálu ve vesničce Osová nedaleko Velké Bíteše, absolutně neznalá, avšak naplněná naprostým štěstím.
Mou první průvodkyní ve světě koní se stala jedna úžasná dáma, inženýrka Dana Rusková, majitelka stáje. Ona mi zde dovolila být tím, kým jsem a celou mojí cestu tak nechala započít. Mým prvním učitelem se stal její šibalský flekatý poník Ronek, jehož největší výsadou bylo uvádět děti do stavu naprosté beznaděje, zoufalství a pláče.
Jeho základní životní krédo spočívalo v naprostém šetření energií, pokud se však nejednalo o lumpárny, které dokázaly jezdce dosti vyvézt z míry. Koho mohl, štípnul a častá odezva na jakoukoliv pobídku byla buď naprostá ignorace a u neústupných dětí couvání a sednutí si - tomu jsme se všichni často smáli, až na chudáka jezdce. A Ronek byl hrdý!
Kdokoli přišel s tím, že mu jeho hrdost vezme, odcházel s vědomím, že jeho vlastní hrdost spadla až na bod mrazu.
Rony byl osobnost. Minimálně já k němu, jako malá, tak vzhlížela a někde v hloubi duše cítila, že přece musí být nějaká skulinka, kterou člověka pustí dovnitř a bude ochoten stát se mu dobrým společníkem.
Dnes vlastně již vůbec nevím, jak se mi podařilo Ronkovu náklonnost získat. Možná ocenil, že jsem neměla urputnou potřebu pouze jezdit a k něčemu ho přemlouvat, možná se stejně jako já cítil spokojený, když nemusel jít v zástupu za ostatními, ale mohl se mnou na vyjížďkách kličkovat mezi stromy a tušit, že to, co děláme, má jistě hlubší smysl, než vzájemné ovládnutí se. Však, ať to mělo jakýkoli důvod, stal se obrovským přítelem, na kterém jsem se mohla začít učit jezdit a růst. Malé nezkušené holce ukázal kouzlo vzájemné úcty a vstřícnosti, která je prostá všech tužeb a ambicí, která vychází někde z nás.

Uplynulo pár let a já dostala svolení nastoupit do jezdeckého oddílu v Předkláštěří, kde jsem s rodiči žila. Zde jsem se začala vzdělávat v klasickém přístupu ke koním. I na tomto místě mi zbývali především ti pověstní "problémoví" koně, které jsem dostávala do péče. Aniž bych věděla jak, tak jsem s nimi často nacházela, jako jedna z mála, společný tón.
Začala jsem pomalu ale jistě vnímat fakt, že obraz mého budoucího života bude protkán nitkami osudů koní, kteří, ať z jakéhokoli důvodu, jsou ti netvární, ti nepřizpůsobiví... já je milovala, já s nimi toužila kráčet jejich cestou k nápravě a k vzájemnému porozumění... naprosto mě to naplňovalo něčím krásným a výjimečným.
Ať to bylo jak to bylo, ač já věděla, že mě více láká práce s koňmi, co nechtějí být jen loutkou, klasický přístup všech lidí kolem mne dosti omamoval a strhával na cestu, která byla sice jednodušší pro mne, ale mnohem více náročnější pro koňskou mysl. Se svou omamnou touhou po úspěchu a uznání jsem začala pracovat i se svým prvním koněm. Stal se jím 12tiletý, jednooký, anglický plnokrevník Chimkent. Průlomovým bodem mého pohledu na koně, jejich duši a na to, čemu s takovou chutí říkáme "problémový" kůň byl úraz po pádu z mého neskonale rozumného koně. Rozhodl se mi totiž ukázat, že moje ego, které se žene za úspěchem bez uznání názoru toho druhého (v tomto případě koně) není dobrou volbou pro náš společný život. Při následné rekonvalescenci, kdy jsem zůstávala dosti času ležet, se mi dostal do rukou článek o Honzovi Bláhovi, který se zrovna vrátil z Ameriky od Pata Parelliho. Měla jsem dost času přemýšlet... uvědomila jsem si, že jsem naprosto zapomněla na to, co jsem dříve vnímala a cítila. A já se nadchla!
Neuplynula moc dlouhá doba, než jsem se vydala na svůj první kurz...
Změnilo mi to život, změnilo to mé chápání a donutilo mě to k rozhodnutí, že pokud chci mít přízeň koně, musím začít nejprve pracovat na sobě a začít měnit své důležité hodnoty, abych začala mít právo mluvit do duše těm druhým, mnohdy hrdým, mnohdy nešťastným koním.

Byla to dlouhá cesta, než jsem pochopila, PROČ. Proč spousta lidí kolem již slaví úspěchy a stužky ze závodů, zatímco já rozmlouvám se svými koňmi o tom, jaký společný život si každý z nás přeje mít.

"Přiznání si vlastních chyb a bolestí je jediná cesta k vidění duše a bolesti druhého. Neboť v ten moment se stáváte naprosto rovnocennými "  KS

Z dob minulých se vrátím do přítomnosti, do pocitů a pravd, které vnímám teď, které mě stále utváří a pomáhají mi pomáhat.

Jedním z hlavních milníků člověka je víra, že je něčím víc a že se mu musí vše kolem přizpůsobit. Tento fakt o lidském egu je, dle mého, alfou a omegou problémů v soužití mezi koněm a člověkem... o to citlivěji, když se jedná o koně "problémové", koně, o kterých vám budu nějakou dobu psát, které od tohoto momentu budu nazývat "nepochopení" a k jejichž srdci se vám budu snažit alespoň trochu naznačit cestu.

Již vůbec nevím, od jaké hodnoty k jaké myšlence se můj pohled na nepochopené koně ubíral. Skládala jsem se od počátků až do teď jako mozaika různých příběhů, různých koní, kteří ve mně, někteří více - někteří méně, zanechali stopu a pomohli mi pochopit mne samotnou. Já jen přihlížela vyprávění jejich příběhů a hledala, které jsou ty správné tóny, správná slova, které máme slyšet, abychom si mohli porozumět.

Nechť je vám toto čtení prvním dílem do mozaiky hledání lepšího soužití s vašimi koňmi.
Než přijdou další díly (Touha vítězů, Mnoho různých pohledů, Zhrzení,...), kde budu psát o jednotlivých koních a jejich osudech, zkusme společně jednu věc...
Otevřme svá srdce a s pokorou se zamysleme nad tím, co opravdu svému koni dáváme, co přijímáme a zda jeho problémy nemohou být spíše těmi našimi!

"Abychom se poučili, je někdy třeba jít špatnou cestou a dělat chyby - jen nesmíme zavřít oči před tím, když se nám to kůň snaží říct." KS

Vaše Káťa S.